Jedním z klíčových momentů pedagogických praxí je jejich reflexe. Existuje nespočet přístupů, jak k reflexi přistoupit, stejně jako nespočet aspektů, na které se může reflexe zaměřit. Ve svých reflektivních seminářích, které probíhají po absolvování souvislé pedagogické praxe, ráda střídám různé metody a experimentuji s pojetím reflexí, tak aby odpovídaly na to, co jsme již dříve se studenty a studentkami na seminářích didaktiky identifikovali jako nejistoty nebo obavy před praxí. Zároveň ve svých seminářích používám průběžně různé metody zpětné vazby a snažím se uplatňovat pedagogické strategie, jež lze pojmenovat termíny jako responzivní výuka nebo formativní hodnocení.
Jejich uplatňování přináší v praxi řadu inspirativních a silných momentů. A to jak v případě vysokoškolské výuky, tak také v praxi na školách. Užívání těchto metod se tak pro studenty a studentky stává přirozenou inspirací, protože jejich pozitivní účinek zakoušejí sami na sobě, a jsou pak schopni je ihned v praxi použít.
Jednou z osvědčených metod, kterou jsme ověřili v minulém semestru a kterou plánuji i nadále využívat, je metoda reflexe využívající pavučinový graf.
Pavučinový nebo také paprskový graf pracuje s vizualizací pokroku studentů v různých konkrétních aspektech a může být využit v různých situacích – nejen při reflexi praxí, jak jsme jej použili my. Základem je pavučina s několika vrcholy, jež představují určitou znalost nebo konkrétní dovednost.
Pavučina se tká postupně a v řadách a ty v tomto grafu přestavují míru osvojení dané znalosti nebo dovednosti. Já jsem tuto metodu využila pro reflektování první souvislé pedagogické praxe studentů učitelství výtvarné výchovy.
Šlo o první praxi studentů a metoda nám pomohla odhalit, jak se studenti během praxe cítili silní a sebevědomí v různých aspektech učitelské profese – třeba ve schopnosti plánovat výuku, komunikovat se žáky, rozumět svému předmětu apod. O vyhotovených pavučinách jsme pak hovořili a studenti je komentovali. Daný graf se díky škálám nabízí k opakovanému využití – např. po nějakém čase, kdy se předpokládá posun v dovednostech. Srovnání dvou grafů v čase může přinést cennou a motivující zprávu o rozvoji studenta a já se jej chystám využít pro reflektování také druhé souvislé praxe.
K čemu jsou podobné metody sebehodnocení a reflexe dobré?
1. Učí studující posuzovat sebe sama a své schopnosti a znalosti
Sebehodnocení žáků a studentů je z mnoha důvodů velmi důležitou dovedností, jež by se měla pěstovat už od předškolního vzdělávání. Proč? Ovlivňuje totiž sebepojetí žáků a jejich sebevědomí, motivuje je k růstu a učí je přebírat zodpovědnost za vlastní učení a rozvoj. Vizualizace tohoto růstu navíc přináší pocit uspokojení a radosti z úspěchu. Pokud jsou metody doplněny různými kritérii navázanými na určité znalosti a dovednosti, pak vedou studenty také k tomu, že si zpětně uvědomí různé vrstvy osvojovaného vzdělávacího obsahu a umožní jim nenásilně analyzovat a znovu si vybavit, čím se zabývali v předešlé etapě svého učení. Využití stupnic jim také nenásilně ukazuje, že učení je proces, který stále pokračuje k určitému cíli a který lze i do budoucna ovlivnit, měnit a zkvalitňovat. Pokud se v sebehodnocení objeví pocit neúspěchu nebo nedostatečnosti, vhodné uchopení těchto nástrojů učitelem pomůže k určení možných příčin neúspěchu a k rozvaze nad řešením a dalším postupem. Například identifikování malé sebedůvěry studentů pro mě bylo podnětem pro osobněji laděné individuální rozhovory s nimi a cíleně jsem studenty, kteří si málo věří, povzbuzovala při hodnocení jejich portfolia. Nebo jsme identifikovali, že si studenti nejsou jistí v tom, jak propojovat obecné kurikulum se svými spontánními a velmi konkrétními nápady – a v semináři jsme si ukázali, jak obecné teze kurikula konkretizovat.
2. Poskytují zpětnou vazbu učiteli
Responzivní výuka se vyznačuje tím, že se učitel snaží reagovat na individuální potřeby a specifika svých žáků. K tomu je ale potřebuje dobře poznat a mít kontinuální náhled do jejich subjektivního vnímání obsahu výuky a jejich porozumění tomuto obsahu. Představené metody zpětné vazby a sebehodnocení dávají učiteli do rukou vynikající nástroj k tomu, aby svého žáka poznal i jinak než jen na chudé a málo vypovídající škále sumativního hodnocení. Hodnocení známkou nebo stupnicí A–F nám mnoho nepoví o tom, čemu studenti rozumí a jakou měrou – a v čem by potřebovali pomoci. Pokud využijeme podobné „formativní“ metody sebehodnocení, můžeme podle nich zjistit, kde jsou silné stránky a slabiny studentů, čemu rozumí a čemu méně – a hlavně v čem konkrétně potřebují naši intervenci.
Zanedbatelná není ani diagnostická hodnota podobných technik, protože nám pomůže odhalit také některé psychologické charakteristiky studentů, např. míru jejich sebevědomí, jejich sklon podceňovat se, nebo naopak příliš vysoké sebevědomí apod. Pro další plánování výuky je nedocenitelné nasměrování k tomu, na co je potřeba se ve výuce zaměřit, abychom studenty podpořili. A to nejcennější: zájem učitele o sebehodnocení studentů je aktivizuje a motivuje k tomu, aby se dále zlepšovali a rozvíjeli.
Je jistě dobře, že se dnes o postupech responzivní výuky či formativního hodnocení hodně hovoří a že se staly populárními. Umožňují zachytit růst žáků či studentů a hlavně: ústředním tématem se stávají nikoliv známky, nýbrž individuální pokrok žáků ve studiu, jejich sebedůvěra a další cesta za poznáním. A tak by to mělo být i na cestě k učitelskému povolání.
Text: Petra Šobáňová
Comments